Rozdíl mezi koučem a kámoškou

Venku se přetahuje datel se sýkorkou o semínka slunečnice, v chalupce pochrupují psiska a já datluji do wordu písmenko po písmenku.

Píšu esej.
Esej o koučování.
„Brnkačka“, říkala jsem si před týdnem.

Mimochodem, jako brnkačka je obecně často vnímán právě koučink.

Brnkačka.
Přijde klient, vypovídá se, a uleví se mu.
Zajdu za kamarádkou a proberu to s ní. Třeba mi poradí jak na to.
Nač platit nějakého kouče?

Sedím u PC a přicházím na to, že napsání eseje si žádá víc, než sednou si a začít psát.
Brnkačka to rozhodně pro mě není.
Zpřítomnit se a přemýšlet.
Hledat myšlenky, slova.

Zamyslet se jak zprostředkovat přes písmenka ten dar, kterým koučink je.
Jak moc nám umožňuje se rychle posouvat a dělat ve svém životě změny.

Jde to vůbec bez reálného prožitku sezení druhému přes písmenka zprostředkovat?
Vím sice, kam chci při psaní dojít, ale cestu k tomu vůbec zatím nevidím.
Ztracená Mařenka.
A Jeníček nikde.

Je to fuška.

„Zavolám Anežce“, určitě mě podpoří a nakopne.
Vytáčím číslo Anežky.
Vypovídávám se o tom, jak už jsem asi 5x začala esej psát a né a né se chytit.
Není to prostě vončo.
Papouškuji v textu, co jsem někde četla.

Melu to Anežce pořád dokola a vnímám, že mě poslouchá na půl ucha.
Vlastně se jí moc nedivím.

Opravdové naslouchání je umění.

„To je mi líto, ale to bude dobrý Hani, to dáš, ty to zmákneš“, loučí se po hodinovém hovoru se mnou Anežka.
Jo, je mi lépe!
Asi tak do večera.

Večer mi dochází, že jsem zase vůbec nic nenapsala, a navíc jsem ztratila hodinu telefonátem.
Anežka mi radila, ať prostě někde něco obšlehnu, ale to není nic pro mě.
Začíná mě tlačit termín odevzdání.
Má energie padá dolů.
A to jako rapidně.

Co mám sakryš dělat, fakt nevím.
Zavolám Honzovi!
„To si děláš legraci, zase další telefonát?!“, ozývá se vnitřní hlas.

„A co se Hani stane, když tu esej nenapíšeš?“, ptá se mě Honza.
„No, nedostanu certifikát. Esej je náležitostí ke zkoušce“.
„Co bude jinak, když budeš mít certifikát?“

„Noo, budu si jistější při prezentaci svých služeb. Narážím teď na samé články, jak je dneska kouč každý druhý a vnímám,
že certifikát bych ze začátku vnímala jako oporu při prezentaci svých služeb.
Na druhou stranu vím, že je to prostě „papír“.

„Jak velkou důležitost má pro tebe v tuto chvíli ten papír, jak říkáš?“
„Tak 9.“

Ty jo, ani jsem si předtím neuvědomovala, jak velkou důležitost tomu certifikátu dávám.
Když jsem vstupovala do výcviku byl mi papír ukradenej.
Myslím, že fakt jo.
Co se u mě za těch 9 měsíců výcviku změnilo?

Koučink mě chytil za srdce.
Krásně se mi propojil s dalšími technikami, které umím a sama sebe jsem častěji přistihla s myšlenkou, že se vidím být koučkou.

Á tak odsud vítr vane!
Myslím to vážně s tou koučkou.

Dobrý taky bylo, jak jsem si díky další otázce od Honzy uvědomila, že se vlastně nebojím samotného psaní.
Jako malá jsem psala příběhy a pohádky skoro pořád.
Na střední jsem dělala redaktorku školního časopisu.

Je neuvěřitelný, jak mi Honza toto uvědomění zprostředkoval.
Moc mi to pomohlo.

Vnímala jsem, jak mi celou dobu stoprocentně naslouchá.
Vybavuju si, jak mi při telefonování s Anežkou vadilo, když jsem slyšela, jak při našem hovoru kliká do klávesnice.
Přišlo mi, jako by to celou mou tíhu zlehčovalo.
Na druhou stranu, chtěla bych sama poslouchat hodinový vyprávění o psaní eseje? Nee.

Úplně mega také bylo, jak mě Honza požádal, abych udělala sochu.
Sochu, jak to mám s psaním eseje teď.
Nestačila jsem zírat.
Stoupla jsem si jako bych na zádech nesla pytel zrní pro naše pipiny.
Ta tíha, nohy podlomený!
Pak jsem měla udělat sochu, jak bych to s esejí chtěla mít.
Ta radost, ta lehkost, to se nedá popsat.

Po hodince s Honzou (chvílemi jsem měla od přemýšlení teda zavařený snad všechny mozkový závity),
jsem věděla proč to dělám a co potřebuji k tomu, abych se konečně pohnula.
Věděla jsem, o co se mohu opřít.

Odhodila jsem pocit chudinky, které se zrovinka nedaří napsat esej a vykročila jsem v realitě směrem k soše č.2.

Když jsem si zkusila znovu stoupnout do sochy „teď“, už jsem neměla na zádech tíhu pytle zrní.
Šla jsem se projít.
Uvařila jsem si voňavý čaj.
Vyštrachala letitý školní časopis, abych se naladila na psaní.
Ferit se jmenoval.

A napsala jsem esej o koučování.
Najednou to prostě šlo.

Kamarádka Anežka pracuje v kanceláři.
Honza je kouč.
Jsem ráda, že oba ve svém životě mám.

Jsou chvíle, kdy potřebuju obejmout, vypovídat se, vyplakat.
A je to tak v pořádku.
Jsou momenty, kdy vnitřně vím, že se chci pohnout z místa, mít věci v životě jinak.

V prvním případě žhavím dráty kamarádce nebo se jdu třeba projít s hafany.
Jindy mi pomáhá upéct bábovku.

Když se cítím ztracená jako ta Mařenka, jsem rozhodnutá máknout, ale nejde mi to, volám Jeníčkovi.

Vím, že mi pomůže rozhlédnout se a uvidět cesty.
Na mě pak je, jakou z nich se vydám.

Vím, že mi důvěřuje.

Důvěřuje, že na ten svůj strom, přes který v tuto chvíli žádnou cestičku za světýlkem nevidím, vylezu.

Hana Příkopová Koučink

Ukazuji lidem cestu k vytvoření domova, který je podporující, vyživující a hravý.
Vede lesem, loukou, zahradou, kolem prádelní šňůry, zrcadla i kůlny až k prostřenému stolu.

Rádi byste osázeli, překopali svou vniřní zahrádku?
Na rozdíl od zahrady u domu, jejíž realizaci můžete svěřit zahradníkovi a na krumpáč nemusíte ani sáhnout,
vnitřní zahrádka si žádá váš potenciál. Společně ho objevíme.
Zaskočte za mnou do koučovny.

 

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře. Zásady zpracování osobních údajů

  • Chalupařím také na FB
  • Kategorie