Strach ze psů – pes ke mně už patří

„Ty jo, dokázala jsem to! Jsem báječná!“

Cítila jsem, že tam uvnitř mě síla je, ale nevěděla jsem jak jí oslovit nebo jsem to dělala špatně.
Léta mě svazoval strach ze psů. Nevěděla jsem proč, žádnou špatnou zkušenost jsem neměla. Omezovalo mě to, ale zpočátku jsem se snažila přijmout, že to tak prostě je.

Strach se postupem času začal roztahovat v mém životě a zúžil můj bezpečný prostor na minimum. Bral mi tolik energie a radostných chvil!
Už to pro mne přestávalo být žitelné.

Jakýkoliv pohyb v prostředí, které jsem přes filtr své fóbie vnímala jako nebezpečný  mě stál mnoho energie . Parky, lesy, louky, ale i otevřená vrata u cizího domu (určitě tam přeci mají vlčáka), všechny ty krásný trasy od červený po zelenou. Každá procházka byla pro mě utrpením.

Když jsem šla s někým koho jsem vnímala jako oporu, dokázala jsem svou paniku udržet jakžtakž pod kontrolou. Ale jít sama? Dávala jsem procházky ve městech, protože jsem měla dojem, že tam více psů chodí na vodítku.

„Šablona“ mi to hlásila jako bezpečnější prostor – více úkrytů a únikových cest .

Jenže mé srdce se tetelí radostí spíše na vesnici a v přírodě, než na Václaváku..
Přírodu vnímám jako velký zdroj nás všech. Můj strach mě od něj však odstřihl.

Kolikrát bych potřebovala vyčistit hlavu a dobít si baterky, ale nedokázala jsem si vzít kecky a jít. Nesnášela jsem větu: „Nebojte se, on je hodnej, on nic nedělá“ . Prosím vás tohle člověk ve chvíli, kdy k němu přiběhne štěkající pes , on skoro nedýchá a klepe se jak osika, slyšet nepotřebuje.

Má v tu chvíli mozek přepnutý do úplně jiného módu. Kvůli hafanovi na volno jsem téměř skočila do rozvodněné Dyje. Nevím, kde měl pes páníčka, neviděla jsem ho. Vím ale jistě, že tam byl se mnou bývalý manžel. A kdyby mě nechytil, tak bych v řece skončila. V tu chvíli si můj mozek nedokázal totiž srovnat, že mě sice nejspíš nesežere pes, ale dost možná se utopím.

Spousty kilometrů nachozených navíc, abych se vyhnula velkému pesanovi na volno o tom ani nemluvím.

V té letité bezMoci přiletěla z nebe rukavice hozená tak, že jsem neměla sebemenší šanci ji přehlédnout.

„Proces“ to udělal opravdu velmi láskyplnně, protože mi na pomoc odrazit se neposlal nemoc, nic mi nepřišel vzít apod.,  ba naopak.

Dostala jsem od něj dárek. Poslal mi Lásku. Normálně jsem se zamilovala! Má láska na mě vyskakovala všude možně. V časopise, v tramvaji i na lahvi s whisky.  Všude jsem narážela na westíky – takový to malý bílý chlupatý psisko s rošťáckým kukučem. Začala jsem dokonce zastavovat venku „westíkáře“ a ptát se na zkušenosti s tímto plemenem. Láska je přeci mocnější než smrt.

Láska podpořila mé  ROZHODNUTÍ a rozhodnutí oslovilo mou  SÍLU.  Šla jsem na kávu se svým  STRACHEM.

Uvnitř totální zmatek – neMŮZU si přeci pořizovat psa, když se jich strašně bojím! Jak ho budu venčit? Manželovo: “Jsi alergička, nebudeme moci na
dovolenou,.“ Přesto jsem to sama sobě DOVOLILA, dovolila jsem si pořídit psa, přestože nebo právě proto? že mám fobii ze psů. Měla jsem podporu jenom od 11 letého syna. Děti jsou hezky v srdci. ♥ Jinak si všichni mysleli, že jsem se zbláznila.

Začátky byly těžké, ale mé myšlenky se projasňovaly a srdce sytilo.

Práce se strachy, terapie a reálný fyzický život se psem začal pomalu můj život proměňovat.
K westí holce jsem před pár lety přivezla z útulku ještě psího kluka .

Jsme krásná smečka. Dvě „holky“ a dva „kluci“.

Mávám z chalupky!

Hanka

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.