Ráno pobíhám po chalupce, ještě v županu.
Chystáme se k Honzíkovi.
Jedeme k němu na oslavu narozenin, na oběd.
Těším se co synek připraví, vaří totiž skvěle.
Těším se, že se zase všichni společně uvidíme.

Najednou rána.

„Co to bylo?“, podíváme se na sebe s chalupářem.
Vzhledem k tomu, že v posledních dnech fouká vítr vostošet jdeme se podívat kde co spadlo nebo odletělo.
Nic nevidíme.

Má pozornost se vrací k přípravám před odjezdem.
Obléknout se, zabalit Honzíkovi vajíčka, když ty naše pipiny tak hezky nesou a můžeme vyrazit.

„Už asi vím, co to bylo za ránu. Pojď se podívat!“, volá na mě chalupář nahoru do patra.
Dovytáhnu nohavice, zapnu knoflík u kalhot a běžím dolů.

Koukám na ptáčka, který leží na zemi pod oknem.

„To snad né, to je strakapoud! Jak mohl proboha narazit do okna? Třeba ještě žije“, vybíhám ven.
Ze zobáčku mu kape krev. Nevypadá to dobře. Bezvládné tělíčko zvedám ze země.

Jsem zaskočená vlastními emocemi. Jsou tak bolestivé, nemohu pláč vůbec zastavit, bolí mě srdce.
Mám silný pocit, že ve svých dlaních stále svírám život.
Že tam prostě je.
Zahřívám strakapouda.

Ucítím tep jeho srdíčka a vnímám pohyb dechu.
„On žije!“, volám na chalupáře a proud slz se stále nezastavuje. Mění se jen emoce v nich.
Mám pocit, že mě radost vystřeluje až do nebe.

Dávám strakapouda do krabičky se senem, volám druhému synovi Kubímu, že vyrážíme a stavíme se cestou pro něj.
Zároveň ho prosím o vyhledání záchranných stanic pro ptáky.

V autě ptáčka stále zahřívám v rukách a taky pořád bulím.
Chvíli mám radost, jak mu bije srdce a pak zas panikařím, že tlukot necítím.
Přichází mi tak hluboké prožitky, které neumím dost dobře popsat slovy.

Opakuji s pláčem chalupářovi stále dokola, že jsem ho milovala.
Když přiletěl.
Když přistál na kůle pod krmítkem a poskakoval směrem nahoru do krmítka.

Jsme skoro u Kubího, když strakapoud několikrát otevře a zavře zobáček.
Vyděšeně koukám na spousty krve, kterou v zobáčku vidím.
Hlavou mi prolétá myšlenka, že buď potřebuje napít nebo umírá.
Sliním si prst.

Odešel.
Tak moc mě to bolí.

Objímám se s Honzím a pak si jdu do koupelny umýt rozmazanou tužku pod očima.
„Jsi tady a teď.
Máš vedle sebe tři báječný chlapy, dej pozornost drahocennému času s nimi“, snažím se držet a plakat co nejméně.

Jídlo je báječné! Polévka z cizrny, panenka s polentou a dortík.

Večer se mi stále honí hlavou, co tato příhoda znamenala.
Jak je možný, že narazí pták do okna, když se tady jinak běžně pohybuje?
V mysli se mi honí scénáře, co se tak mohlo dít.
Třeba, že k nám přišla sousedovic kočka a skočila ke krmítku a on letěl bezhlavě do skla.
Je mi jasný, že to prostě nevymyslím, ale stejně mi vše znovu a znovu běhá hlavou.

Zítra ho zakopu, říkám si.
Druhý den sněží. Jsem unavená. Nespalo se mi dobře a je to na mé energii znát.
Vůbec nemám chuť vytáhnout paty ven, natožpak krumpáč.
Odkládám to na pozdní odpoledne, až dorazí chalupář z práce.
Měl dlouhý den. Dobrá, udělám to další den.

Moc se mi do toho ani druhý den nechce, ale jdu to udělat.
Přemýšlím, kam strakapouda zakopu.
U hortenzie mu bude dobře.

Kopu hrobeček a pláču.
Zatímco pro mě je to hodně těžké, naše pipiny poskakují kolem mě a motají se mi pod krumpáč.
S vervou se vrhají a perou o žížaly, které se s vykopanou hlínou objevují.

Zahrnu strakapouda zeminou.
Cítím úlevu.

Občas mi stále naskakuje myšlenka Proč?
Snažím se jí nevěnovat už tolik pozornosti.
Jitří mou bolest, kterou i přes úlevu stále cítím.

V noci spím už lépe. Dopoledne druhý den v kuchyni telefonuji.
Telefonuji a pláču.
Pláču radostí.
Mám pocit, že se mé srdce tou radostí rozskočí do celýho světa.
Do krmítka právě přiletěl strakapoud.

Stojím, pláču a vím.
Přišla mi odpověď na mé Proč.
Mám ji před sebou. Je nepřehlédnutelná.

Aby Ti do života mohlo přijít nové je potřeba pohřbít to staré.

Najednou to vidím!
Vidím se, jak oživuji svého strakapouda ( květinářku) a raduji se při každém jeho nadechnutí a tlukotu srdíčka.
Propadám beznaději, když ten tlukot necítím.

Vidím tu obrovskou bolest při opouštění něčeho, co miluji.
Dochází mi, že až když květiny definitivně pohřbím může ke mně přiletět nové.
Něco zase krásného, co poskakuje nahoru jako strakapoud.

Zároveň mi přichází myšlenka na hlínu, která se kopáním hrobečku pro staré nakypřila.
Vytáhla na světlo všechny žížaly, na které se pak s radostí vrhly ty naše slepičky.

Peru se s pocitem ztráty.
Ztráty jistoty.
Cítím vděčnost za odpověď a zároveň lítost, že abych pochopila musel zemřít strakapoud.
Nedaří se mi s tím úplně srovnat.

Večer mi padne zrak na nějaký FB post:

„Ptáci a motýli se často objevují na naší cestě, aby nám posílali zprávy. To říká, že naši andělé jsou tu pro nás.“

Běhá mi mráz po zádech.

Dlouho jsem nechtěla vidět to sklo, co odděluje staré od nového.
Proto to okno, proto narazil strakapoud právě do okna.

Všechno do sebe zapadá jako dílky puzzlí.
Á táámhle mi na zem spadl ještě jeden dílek.
Zvedám ho.

Můj zrak upírám na stolek vedle sedačky.
Leží na něm kniha Musela jsem zemřít.
Nedávno jsem šla kolem Luxoru a přitáhla si mě právě tato kniha.

Obraz je kompletní, je složen.
Potřebuju ještě něco dalšího, abych se konečně rozhodla?
Přestala se schovávat za chalupářku a jasně napřímo řekla co vám mohu nabídnout?

 

Sedám k PC a dělám svůj velký krok.
Sepisuji příspěvek na FB – MÉ VELKÉ ROZHODNUTÍ.
Beze strachu a v důvěře, ve svý síle.
Cítí se mí klienti po koučování také tak?
Jsou v důvěře, ve svý síle, beze strachu?
Ví, že v tom nejsou sami?

Už tuším, proč tak ráda pracuji  s metaforami.
Ony se prostě v běžném životě dějí a nesou nám velká poselství.

Ať už je doručuje kdokoliv.

Mávám, Hanka