já a naši psi

Zpátky ke své síle

Vracím se.
Vracím se ke své síle.
Ještě před třemi týdny jsem tak moc chtěla, ale nešlo  to.

Naložila jsem si více, než bylo v tu chvíli  zdrávo. Byla jsem bez síly, unavená, nevyspalá.
V tu dobu se v Česku začal šířit koronavir.
Zpočátku jsem  filtrovala přísun informací na rozumnou míru. Chtěla jsem být informována a zároveň  zprávy z médií udržet nějak pod kontrolou.

Prostě dělala jsem tak, jak jsem vnímala, že pro sebe potřebuji.
Uvědomovala jsem si, že součet velkého počtu informací z různých zdrojů s  únavou by nedopadl v můj prospěch.
Opravdu vědomě jsem se opatrovala.

Dařilo se mi to celkem obstojně do pracovní porady v práci týkající se právě situaci s koronavirem. Tam na mne všechno dolehlo.

Sílu mi brala opatření, která jsme museli do své práce zavést. Vím, že kroky vedení jdou přesně s nařízením vlády.

Uvnitř sebe jsem však měla velký rozpor. Více jsem si začala všímat svých pocitů.

Co konkrétně mi tak vadí? Pojmenovala jsem si to.

Stávaly se situace, kdy mně třeba hodně začalo vadit chování jedné klientky. Hledala jsem proč. Co mám uvidět, pochopit, přijmout? Co mi to tady hraje?

Vybavuji si, jak jedu z práce domů a volám své sestře. Svěřuji se jí, k čemu jsem si při svém vnitřním hledání došla. Druhý den volá sestra mně: „Hani, pusť si Františku Janečkovou, co říká o koronaviru, to se nasměješ…“ „Nasměješ?“, nějak mi to ke koronaviru nesedělo. „Dobrá“, odpovídám a přesouvám se k PC.
Pak už cvakám jen do mobilu: „Říká to samé, co já včera tobě. Proto to – to se nasměješ, viď?“

Ještě pár dnů mi trvalo, než jsem vnitřní puzzle doposkládala v celek.

Rozhodovat se svobodně sama za sebe.

Před sebou mám pár dnů volna.
Naordinován je spánek, odpočinek v přírodě a vědomý přísun informací.  Přesně toto potřebuji, abych našla zpět svou sílu a dokázala udržet v rukách pevně ochranný štít  před strachem. Strach totiž jinak zblajzne všechnu moji energii a ještě si pacholek dvakrát přidá.

Velmi povzbuzujícím je projev paní prezidentky Čaputové.

(nasdílen je na FB stránce chalupářky)

20.3. –  začalo astronomicky jaro. Symbol nových začátků.

Telefonuji s kamarádkou, která má syna hasiče. Vypráví mi, že si „kluci“ na služebně k tomu všemu ještě sami vaří. Položila jsem telefon, zvedla  zadek ze sedačky a šla škrábat brambory.

Rozhodla jsem se, že hasičům upeču bramboráky. Když mi ta myšlenka ještě během hovoru s kamarádkou proběhla hlavou, zahřála mě u srdce. Tyhle „ohníčky“ už přeci znám a vždycky byly dobrým průvodcem. Šla jsem a udělala to. Přítel se přidal a pádil koupit olej, kterého jsme měli málo. Soused nám přes plot hodil česnek, který je teď vyprodán.

3 hodinky společné práce s přítelem v kuchyni byly fajn. Cestou k hasičům mě přepadaly pochybnosti. Vezmou si to vůbec? Mohou si to vůbec vzít? Bramboráky mi voněly v autě z krabice pod nos, ale ani na vteřinu mě nenapadlo vrátit se nimi domů.

Na základny hasičů veřejnost nesmí, ale přede dveřmi se mi podařilo krabici rychlovkou předat. Měli výjezd. Nestačila jsem ani poslat poděkování za jejich práci také ke kolegům. Napsala jsem ho ale naštěstí do krabice. 😊

Co se dělo dále s krabicí a bramboráky nevím. A není to pro mě vlastně nakonec až tak důležité. Samozřejmě bych ráda věděla, jestli chutnaly nebo krabice někde leží zapomenuta. To jako jó! Nebo jestli „kluci“ při tom jejich vytížení vůbec měli šanci pochopit, že je ta krabice vlastně plná bramborových medailí jako ocenění jejich práce. Kdybych měla v garáži místo brambor zlato, bylo by tam kluci!

Důležité na tom všem  je, že to byla cesta zpátky k vnitřní síle. Vítej zlatíčko!

Chytla jsem myšlenku, která se mnou rezonovala a zrealizovala ji.

  • Večer jsme pak s přítelem začali zkoušet natáčet čtené pohádky. Třeba si rodiče co se stali ze dne na den pedagogy díky nim dají v klidu alespoň  malé kafíčko.
  • Předala jsem vedení v práci kontakt na terapeuta, který nabízí pomoc po skype apod. Naši klienti by ho mohli třeba potřebovat.
  • Začala jsem sepisovat hry a aktivity, které jsem jako dítě hrávala a mohou se teď stát inspirací. Pro naše klienty i pro rodiče co jsou s dětmi doma.
  • Došila jsem konečně také roušky pro rodinu.
  • Upekla jsem chleby. (V mých přáních na začátku roku bylo: umět upéct domácí kváskový chléb. To jsem ještě netušila, jak se to teď bude hodit).
  • Píšu články.
  • Jsem sama sobě oporou.
  • Podporuji své blízké na telefonu. Tati, kdykoliv zase zavolej.

Ohlédnu-li se zpět vidím, že dny, ve kterých jsem měla velké množství informací ohledně koronaviru mi nebylo nejlépe. Dny, ve kterých jsem v rámci práce prováděla dezinfekci, dávala poučení klientům atd. mi bylo také nic moc.

Možná bych se měla cítit bezpečněji, ale mně osobně to bralo spíše sílu. Svou roli tam jistě  hrálo to, že se všemi opatřeními nejsem vnitřně zcela v souladu. Tělo pak zákonitě reaguje na můj vnitřní rozpor. Dělám něco jiného nebo to dělám jinak, než vnitřně cítím, protože musím.   Kdo se v tom má pak vyznat, že jo?

Říkejme ano našim vnitřním „ohníčkům“, i když vaše racio jako fakt nechápe.

Chraňme se, opatrujme se. Tělo i psyché je spojitá nádoba.

Připomenu ještě „letušku“. Je to můj oblíbený příměr. My co jsme vyrostli v době, kdy dělat něco v první řadě pro sebe neslo nálepku – být sobec, ho potřebujeme častěji připomenout.

Letuška v letadle při poučení pasažérů před letem říká:
“ V případě problémů, poklesu tlaku vzduchu v kabině vyskočí z těchto míst kyslíkové masky. Dospělí nasadí masku nejdříve sobě, až poté dětem.“

Chcete-li se totiž postarat o ostatní, musíte se nejdříve postarat sami o sebe. To je základ.

Pamatujte na to i v této době.

 

Mávám z chalupky!

Hanka

Komentáře

Přidat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna.

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.